Tentokrát se z povídání o teplomilných exotických rostlinách přesuneme do severské krajiny. V místních jehličnatých lesích, které vypadají snad až pohádkově, roste celá řada mechů a lišejníků. Na detailním obrázku je (kromě mechu) vidět lišejník rodu dutohlávka. Jenže lišejníky jsou zajímavé nejen ze svého estetického hlediska, ale také z pohledu fyziologického.

Lišejník není tvořen jediným organizmem, ale představuje soužití houby a řasy (nebo sinice). Dlouhou dobu se tradovalo, že jde o vztah oboustranně výhodný, z něhož profitují oba zúčastněné organizmy. Tak to skutečně v mnoha případech nejspíše bude – řasa fotosyntetizuje a dodává houbě organické látky, naopak houba poskytuje řase nebo sinici anorganické látky, vodu a vhodné prostředí pro růst. V posledních letech se však ukazuje, že přinejmenším u některých lišejníků soužití s řasou přináší větší zisk houbě a o vzájemně prospěšný vztah se tedy nejedná. Houba totiž řasu nebo sinici maximálně využívá, přičemž si hlídá, aby řasa přežila. Houba se tudíž nemusí chovat „férově“ – nebude řase odebírat jen nutné množství živin, ale naopak co nejvíce, aniž by poskytla větší než nutnou protislužbu (tedy umožnila řase pouhé „nepohodlné“ přežití). Jak je to doopravdy se vzájemným vztahem obou zúčastněných u jednotlivých druhů lišejníků se stále studuje...