Fascinující rostliny, díl 38.

Láčkovka (latinsky Nepenthes) je rod masožravých rostlin, čítající asi stovku druhů. Jeho zástupci rostou v tropech jihovýchodní Asie, Austrálie a Madagaskaru. Nejvíce druhů najdeme na ostrovech Borneo a Sumatra.

Většina láčkovek chytá hmyz do takzvaných láček (na horním snímku) – lahvicovitých útvarů vyrůstajících z úponků na špičkách listů. Horní okraj těchto pastí lemuje rýhované obústí neboli peristom (v detailu na dolním snímku) a kryje ho víčko. Dolní část obsahuje tekutinu s trávicími enzymy, které rozkládají lapené živočichy.

Lovecká strategie je v principu jednoduchá: kořist sklouzne z horního okraje do pasti, utopí se a je strávena. Jak ale zajistit, aby hmyz opravdu spadl dovnitř, a navíc už se nedokázal dostat ven? Láčkovky vynalezly tři triky, přičemž jednotlivé druhy mohou každý z nich využívat v odlišné míře.

První trik: Obústí je za vlhka mimořádně kluzké, protože na jeho speciálně strukturovaném povrchu se vytváří tenký vodní film. Tato přírodní nanotechnologie inspirovala vědce k vynálezu superkluzkého materiálu. Mohl by se uplatnit třeba v ropovodech nebo vodovodech, kde by minimalizoval tření mezi kapalinou a vnitřním povrchem potrubí.

Druhý trik: Horní část láčky je uvnitř pokryta vrstvou vosku. Nohy hmyzu se na voskové vrstvě neudrží. Cesta dolů je tedy pro kořist snadná, na rozdíl od cesty vzhůru ke svobodě.

Třetí trik: Tekutina na dně pasti není obyčejný roztok. Můžeme ji spíš popsat (velmi laicky) jako zředěný lepkavý sliz. Jeho fyzikální vlastnosti nedovolují drobnému hmyzu plavat ani vzlétnout z hladiny. Tito živočichové tak nemají v láčce prakticky žádnou šanci – přestože uniknout třeba z vody v louži jim nedělá problémy.

Seriálem Fascinující rostliny chceme oslavit Den fascinace rostlinami a zároveň připomenout 50 let od založení Ústavu experimentální botaniky.