Fascinující rostliny, díl 25.

Jak si lidé „ochočili“ obilí? To je dlouhá historie, plná mutací (změn genetické informace) v genech obilnin. Jedna mutace byla zvlášť významná. Vyjděte si do polí a seznamte se s ní.

Vlevo na fotografii vidíte klas pěstovaného ječmene setého. Drží pohromadě, i když dozraje a zežloutne.

Vpravo jsou klasy ječmene myšího. Tento divoký druh roste i u nás – podél cest, na okrajích polí, na rumištích nebo ve spárách chodníků. Jeho klasy se po dozrání rozpadají. Stonek procházející klasem, takzvané vřeteno, totiž při zrání křehne a snadno se pak láme.

Rozpadavé vřeteno mají také další druhy ječmene, včetně planého předchůdce ječmene setého. Díky tomuto „vynálezu“ se obilky snadno roznesou po okolí. Což je skvělé pro rostliny v přírodě, ne ovšem na poli. Pěstitelé potřebují, aby úroda zůstala na místě. A zároveň aby neopadala na zem dřív, než ji stačí sklidit.

Na políčkách dávných zemědělců se naštěstí objevily rostliny s pevným vřetenem klasu. Vznikly přirozenou mutací a postupně jich přibývalo. Obilky z nerozpadavých klasů totiž měly větší šanci, že vydrží na poli až do sklizně. Část úrody se pak použila jako osivo – takže v něm rok od roku přibývaly obilky s „nerozpadavými“ geny.

Tato genetická proměna výrazně zvýšila sklizně, čímž napomohla rozmachu zemědělské civilizace. K mutaci došlo brzy po zdomácnění ječmene, asi před 10 000 lety. Od té doby má všechen pěstovaný ječmen klasy s pevným vřetenem.

Stejná historie s rozpadavostí klasů a mutacemi se odehrála také u druhé důležité obilniny – u pšenice.

Seriálem Fascinující rostliny chceme oslavit Den fascinace rostlinami a zároveň připomenout 50 let od založení Ústavu experimentální botaniky.